Matt a Elena: První rande 0.1

22. května 2010 v 20:49 | Dyki
tvd-dyki

Rande… s Elenou Gilbertovou! Matt nervózně otevřel peněženku a přepočítal hotovost. Zůstalo mu deset dolarů a šest centů z toho, co dostal od sousedů za úklid spadaného listí z jejich trávníků. Zbytek dal za nákup nových společenských kalhot. Sedm dolarů a dvacet centů měl za úklid půdy a sečení trávy - zbytek těchto peněz opatrně investoval do saka, co měl teď na sobě - sportovní bunda by nestačila, ne na tuhle příležitost, a navíc slyšel, že Eleně se nelíbí. Deset dolarů od pana Muldoona za to, že vyměnil v jeho domě všechny žárovky, na které starý pán už nemohl dosáhnout.
Dvacet sedm dolarů a dvacet šest centů… plus…
Otočil peněženku a vytáhl to ze zvláštního čestného místa - skryté části své peněženky. Tady to bylo, přeloženo na půl, tak nové a zachovalé, jako když mu to strýc Joe dal.
Stodolarovka.
Pamatoval si, jak mu strýc Joe - vlastně prastrýc, ale vždy mu říkal strýc - vmáčkl bankovku do dlaně, když sestřičky odešly z pokoje. "Neutrať to za cokoliv." Strýc Joe zašeptal skřípavým hlasem: "Nechej si to na speciální příležitost. Poznáš, až bude ten správný čas. A proboha - pauza, když měl strýc záchvat kašle a Matt ho držel vsedě - neutrať to za cigarety, jasné? Nevypěstuj si tenhle návyk, chlapče, protože to přináší jen trápení."
Matt strýce opatrně položil. Spustil se kašel tak silný, že by mohl rozbíjet okna, a Matt požádal sestru, aby zkontrolovala přívod kyslíku. Hladina byla na 85, když měla být 100 - možná strýc Joe potřeboval víc kyslíku.
To bylo přesně před dvěma roky a dvěma dny. Přesně před dvěma roky strýc Joe zemřel.
Matt zjistil, že tlačí pěstí bolestivě do stehna. Bylo to těžké, těžké vzpomínat, jak strýc Joe odešel.
Ale teď, když se díval na stodolarovku, vše, na co Matt myslel, byl uličnický úsměv starého muže a jeho skřehotavá slova: "Poznáš, až bude ten správný čas."
Jo, strýc Joe to věděl, že? Matt by tenkrát umřel smíchy, kdyby mu strýc Joe řekl, za co utratí tyhle drahocenné peníze. Ve čtrnácti se Matt holkám vyhýbal. Jasně, tak dozrál trochu později, učil se pomaleji. Ale teď to dohnal. A měl na sobě nové kalhoty, vyžehlenou košili, opravdovou kravatu, kterou dostal od matky k Vánocům, a značkové nové sako pro tu nejbáječnější událost, kterou si mohl přestavit.
Utratí přes sto dolarů za jednu noc s Elenou Gilbertovou.
Elena… jen její jméno způsobovalo, že se cítil, jako by se koupal ve slunečních paprscích. Byla jako sluneční svit. S úžasnými zlatými vlasy, které jí splývaly do půli zad, s pokožkou barvy jablečných květů - dokonce i po slunečném létě, s očima jako zářivé, zlatem protkané modré tůňky, a s jejími rty…
Tyhle rty. Spolu s očima mohly převrátit klukův svět vzhůru nohama v mžiku oka. Ve škole byly tyto rty vždy modelově lehce našpuleny, jako by říkaly: "No, opravdu! Očekávám víc než tohle!"
Dnes večer ale Elena špulit rty nebude. Matt nevěděl, kde sebral takovou kuráž - hned by vysypal kbelík s ledem na hlavu fotbalového trenéra Simpsona po prohraném zápase - ale dokázal se propracovat k tomu, aby ji požádal o rande. A teď, se strýcovou stovkou, šel na opravdové rande s Elenou Gilbertovou, do pravé francouzské restaurace - na rande, na které ona nikdy nezapomene.
Matt pohlédl letmo na hodiny. Čas jít! Rozhodně nemůže přijít pozdě.
"Mami! Je tři čtvrtě na sedm! Odcházím!"
"Počkej, počkej, Matte!" Paní Honeycuttová, malá, zakulacená, vonící sušenkami, málem běžela do haly. "Jdeš ven, aniž bych tě aspoň viděla?" hubovala a očí jí zářily. "Kdo žehlil tu košili, smím-li se zeptat? Kdo slyšel o výprodeji sak jako první?"
Matt naoko zasténal a pak stál a pomalu se červenal, když si ho prohlížela.
Konečně si paní Honeycuttová povzdechla. "Mám hezkého syna. Vypadáš jako tvůj otec."
Matt cítil, jak ještě víc červená.
"Vezmeš si svůj kabát -"
"Ovšem, mami."
"Jsi si jistý, že máš dost peněz?"
"Ano!" řekl Matt. Ano! pomyslel si nadšeně.
"Víš, tohle Gilbertovic děvče, slyšíš o ní spoustu věcí. Chodí ven s vysokoškoláky. Očekává na rande měsíc a hvězdy. Nemá rodiče, kteří by na ni dohlíželi. Ona -"
"Mami, je mi jedno, s kým si vyšla; mám dost peněz; a žije s tetou - jako by to byla její chyba, že se její rodiče zabili! A jestli tu zůstanu ještě další minutu, skončím s pokutou za rychlost!"
"No, když mi dovolíš, abych našla svou peněženku, dám ti deset dolarů, ať máš rezervu, jen pro případ -"
"Nemám čas, mami! Dobrou!"
A byl v garáži, cítil známý zápach mazadel, oleje, rzi a plísně.
Jeho auto - no, trochu doufal, že se Elena nebude dívat na jeho auto. Nastrká ji dovnitř a ven. Byla to jen sbírka různorodých dílů ze skládky, které Matt nějak dokázal spojit s kostrou tátova vraku a zpojízdnit. Sám tomu říkal "Hromada šrotu". Ale s tím nemohl nic udělat, tak jen doufal, že ve tmě toho Elena moc neuvidí. Cestu do Chez Amaury znal zpaměti, tak nebude muset zapnout světlo, aby si posvítil na mapu.
Proboha! To byla její ulice. Už byl tady! Vyschlo mu v krku, tak si trochu uvolnil límeček. Cítil se, jako by se topil.
OK. Polknout. Před dům. Vypnout motor. Vytáhnout klíče. OK. Polknout. Klíče do kapsy. Před dveře. OK - dýchat - prst na zvonek. Matt potřeboval minutu na uklidnění nervů a pak se přinutil zmáčknout to malé kulaté tlačítko.
Vzdálené zvonění…
A pak se díval na hubenou ženu, která se usmála a řekla: "Ty jdeš s Elenou na rande. Pojď dál, pojď. Ona je ještě nahoře, znáš tyhle mladé holky…"
Žena se zdála vlídná a laskavá jako jeho máma, a dělala, co mohla, aby se cítil uvolněně. Pak ale nastala pauza v konverzaci, kterou nemohl ignorovat.
"Vy, vy jste Elenina teta Judith, že?" vyloudil ze sebe Matt.
"Ano! Neříkej, že jsem se zase zapomněla představit! Můžeš mi říkat teto Judith jako všichni. Počkej, donesu ti nějaké čipsy nebo něco, když tu čekáš. Ty mladé holky, však víš. E-LE-NO!" Odběhla, zatímco se Matt přikrčil a udržel se, aby si nezakryl uši.
"Tady to máš, nějaké čipsy," teta Judith nesla misku. Ale Mattovy oči se na ni nedívaly. Zíraly na sen v modrém scházející ze schodů.
Matt už slyšel o něčem tak ohromujícím, že vám vypadnou oči z důlků, ale nikdy si nepředstavoval, že to zažije na vlastní kůži. A tady to bylo, přímo před ním, kráčející dolů po schodech.
Elena byla anděl.
Její šaty na to jakoby upozorňovaly. Byly…. no, Matt nevěděl, jak to správně pojmenovat, bez ramínek a zvýrazňovaly její křivky. Barva byla světle šedo-modrá jakoby měsíční svit na sněhu. Vršek byl zdoben průzračnými korálky a na jednom rameni ležel stříbrný květ. Spodek šatů tvořilo několik vrstev průhledného materiálu - šifónu? - a ty vrstvy splývaly k Eleniným kolenům. Její dlouhé nádherné nohy vypadaly ještě delší a nádhernější než obvykle, obuté do stříbrných lodiček na vysokém podpatku, které ladily k jejím šatům.
Elena se na něj usmála, když sešla ze schodů, a na chvilku Matt pomyslel na všechny ty kluky, na které se takhle usmála. Scházet po schodech v šatech byla pro ni pravidelná událost, na kluky se usmívala denně. Ale pak tu myšlenku potlačil. On a Elena prožijí báječný společný večer. Dnes večer ten úsměv byl jen pro něj.
"Poslouchej, obleč si něco teplého -" teta Judith začala, když Elena, neuhýbajíc jeho očím, řekla: "Ahoj, Matte."
Její hlas byl sladký, se stopou jižanského přízvuku, který prodléval v uších. Jako by vše, co řekla, znělo jako tajemství jen pro vaše uši.
Mattovi vyschlo v krku. Nemohl ze sebe dostat slovo, ne dokud byla tak blízko, tak blízko, že mohl cítit její parfém. Voněla jako letní růže a levandule. A taky jako… další vůně musela být její přirozená, eau de Elena. Matt byl rád, že si seškrábal špínu a mastnotu pod nehty zubním kartáčkem a zbytek těla vydrhnul do červena ve snaze zbavit se zápachu ze starého auta a plesnivé půdy.
Stále ale nepromluvil. A pak nějak starý strýc Joe, žijící v jeho zadní kapse, ho nakopnul a slova, "Vypadáš nádherně, Eleno," z něj vyšla jakoby v horečce.
Opravdu vypadala nádherně. Pokožka jako lístky magnólie, lehký tón růží na tvářích. Neměla žádný viditelný mejkap - ale copak to dnes člověk pozná? Její řasy byly dlouhé, husté a tmavé, vypadaly téměř těžké pro její oční víčka - jako by byly lehce znuděné z toho, co viděly, uvědomil si Matt. Ale oči byly živé, ohnivé. Opravdu byly modré se třpytky zlata tu a tam. Její rty nicméně - jo, použila rtěnku. Nevěděl její značku, ale mohla by to být Pozvánka k útoku.
Matt náhle strnul. Slyšel někde blízko chichotání - několikero chichotání - a nepřicházelo od Eleny. Mírně se otočil a viděl, ano, Top čtyřka střední školy Roberta E. Leeho, nejvíce žádané holky. Tmavovlasá Meredith Sulezová, na sobě něco pohodlného v barvě levandule, se na něj podívala a usmála se. Caroline Forbesová, formálněji oblečená do tyrkysové - možná měla taky rande - mrkla a pohodila zlatohnědými vlasy. A rozkošná, drobounká Bonnie McCulloughová, roztomilá rusovláska ve světle zeleném, si zakrývala dlaněmi ústa a stále se chichotala.
Zřejmě ho přišly vyzvat na souboj.
"Hej, holky," - to byla Caroline, "podle mne vypadá vyplašeně."
Meredith: "To ji ovšem nemůže vzít ven. Nikdo nevyplaší Elenu -"
Bonnie: "Stejně ji nemůže nikam vzít. Nepožádal nás o svolení!"
Caroline: "Myslím, že s ním půjdu já. Známe se dlouho a je roztomilý."
Meredith: "Roztomilý? Je k nakousnutí! A taky rozehrávač. I když by mohl ještě trochu svalů nabrat."
Caroline: "Měl by jíst víc masa."
Bonnie: "Má blond vlasy a modré oči. Jako v pohádce."
Caroline: "Říkám, uneseme ho a necháme si ho pro sebe."
Meredith: "Záleží, jak moc bude prosit."
Prosit? pomyslel si Matt. Chtějí mě přinutit, abych si kleknul?
Elena, která si klidně oblékala stříbřitě modré sáčko a kontrolovala svou tvář v malém zrcátku, ho teď zaklapla.
"Jsou otravné," řekla Mattovi ukazujíc na ty tři. "Ale bude jednodušší, když je požádáš o svolení vzít mě na rande. To je to, co chtějí, a když si nepospíšíme, přijdeme pozdě. Zkus to provést květnatě, mají to rády."
Květnatě? Pronést květnatou řeč před nejtvrdšími kritičkami kluků, které kdy svět viděl? Když Elena poslouchala?
Matt polkl, zakašlal a ucítil lehké poplácání zezadu. Strýc Joe mu znovu pomáhal. Otevřel pusu, aniž by věděl, co řekne. Co vyslovil, bylo:
"Ó nejkrásnější květy noci…
pomozte mi v mém zoufalství!
Nechejte mne ukrást tuhle vzácnou květinu,
abych ji hlídal s oddanou péčí,
žadoním o laskavý souhlas,
než se odvážím ji rychle odebrat."
Následovalo pronikavé ticho. Nakonec Caroline zatřásla svými bronzovými vlasy a prohlásila: "Předpokládám, že sis to nachystal předem. Záložník Terry Watson ti to řekl. Nebo ten další kluk z fotbalového týmu - jak se jmenoval -"
"Ne, neřekli," přerušil ji Matt, když sebral kuráž ze dvou míst: ze zadní kapsy a své dlouhé znalosti Caroline Forbesové. "Nikdo mi nic neřekl a já neplánuji říct nic nikomu dalšímu. Ale jestli neodejdeme teď, přijdeme pozdě. Tak můžu ji vzít nebo ne?"
K jeho překvapení se všechny dívky začaly smát a tleskat. "Říkáme: ano!" Meredith brečela a pak všechny křičely a Bonnie mu poslala pusu.
"Jen jednu věc," řekla teta Judith. "Pověz mi, kam ji bereš, pro případ - no, však víš."
"Ovšem," odpověděl Matt, aniž by pohlédl na dívky. "Do Chez Amaury."
Za ním se ozval šum, různě hlasité mumlání, jehož jádrem bylo, "Pane, joo!"
Elena pošeptala: "To je jedna z mých oblíbených."
Jedna z jejích oblíbených. Matt se scvrknul. Po kopanci do zadku od strýčka Joea se ale narovnal a cítil líp. Přinejmenším vybral dobrou restauraci.
Než Matt pochopil, co se děje, už ho vystrkovaly ze dveří. A pak byl sám na verandě… s Elenou.
"Omlouvám se za ten cirkus," pronesla hladkým, laskavým hlasem, dívajíc se na něj jako malá holka. "Ale ony trvaly na tom, že to provedou všem novým klukům. Je to hrozně dětinské, ale začalo to už na základce. Tvoje báseň byla ta nejlepší, co jsem slyšela."
Kdo by se na ni zlobil? Matt ji doprovodil k autu a co nejrychleji jí otevřel dveře, aby se usadila. Pak běžel okolo Hromady šrotu a nasedl.
"Tak," řekla Elena, když vyjel z města, "jedeme někam ještě před návštěvou restaurace?" Mluvila jako by auto neviděla, ani z něj necítila nic neobvyklého
"Jo, naše první zastávka - to je tajemství. Myslím, že to stihneme do půl osmé. Doufám, že se ti to líbí."
Elena se poprvé zasmála a po očku na něj koukla. A ten smích byl hřejivý, nefalšovaný, chladivý balzám na Mattovy smysly. Ten pohled byl rychlý, chytrý a veselý. "Jsi plný překvapení," řekla Elena a k jeho překvapení vklouzla svou rukou do jeho.
Matt nedokázal vysvětlit ten pocit. Bylo to jako blesk proudící z jejích prstů do jeho dlaně, nahoru jeho paží a pak to usmažilo jeho mozek miliony voltů.
Byla to ta nejlepší věc, co se mu kdy stala.
Bylo také štěstí, že jeho auto znalo samo cestu ke květinovému krámku, protože jeho mozek byl zrovna na dovolené. Elena mluvila bez otravného štěbetání a bez trapných pauz, když popadal dech.  Povídala mu o dekorování na Podzimní slavnosti, vyprávěla zábavný příběh o tom, jak zkoušela rozplést barevné reflektory pro Slavnost a skončila zachycena v trámech, a uzavřela to opravdu skvělým vtipem, který nebyl sprostý, rasistický ani sexuální.
Matt Honeycutt se zamiloval.
Neuvědomoval si, že nebyl zamilovaný už dříve, jen poblázněný. Ovšem Elena může pobláznit každého, jako když květ přiláká včeličky. Vyzařovala feromony; přizpůsobovala se představě dokonalé dívky, kterou mají všichni bílí kluci v genech nebo je jim vštěpována od tří let. Elenina krása byla perfektní, absolutně bez vady. Ale až dosud se nedalo mluvit o lásce.
Láska je, když poznáte dívku za maskou - a byl si jistý, že on ji teď zná. Láska je, když vidíte svět očima nevinné, sladké, zábavné mladé dívky, čemuž se nemohl ubránit, když mluvila. Jasně, byla trochu sebestředná, ale jak by ne, když se k ní tak všichni chovali? Nemyslel si, že to bylo tak špatné. On ji chtěl hýčkat.
"Tak," řekl, "přijíždíme k naší první zastávce. Zavři oči."
Elena se zasmála. Její hlas zněl jako ptačí zpěv. Matt vystoupil z auta.
Jeho srdce se rozbušilo - a ne v dobrém smyslu. Dveře do květinářství byly zavřené a okna zatemněná. Vše si naplánoval předem, dokonce zaplatil dopředu za bílou růži. Chtěl ji dát Eleně spolu s lehoučkou kapradinou a ratolístkou - a dokonce požádal, aby byla svázána modrou stuhou.
A teď - dveře se neotevřou pod jeho rukou. Promarnil spoustu času. Podělal to. Květinářka odešla a ani nenechala růži v krabici u dveří.
Matt nechápal, kde sebral odvahu vrátit se do auta.
Ale Elena se na něj smála, oči otevřené.
"Eleno, omlouvám se, já -"
"Není to tvoje chyba - ale moje, že jsem tě zdržela. Matte, je mi to líto. Tohle ale není tanec. Nemusíš mi dávat květiny."
Matt otevřel ústa, chtěl jí říct o té růži, ale rozmyslel si to. Tak moc jí to chtěl povědět, ale nevypadal by ještě víc žalostně? Zaskřípal zuby a pronesl, aby to zlehčil: "No, bylo to něco, co jsem ti chtěl dát. Nevadí. Možná dostanu dnes večer další šanci."
"Nepřijedeme pozdě?"
Matt pohlédl na hodinky. "Ano, trochu. Zapni si pás."
A pak Matt zažil něco jedinečného: viděl Elenu, jak se uvolnila. Nejprve neřekla ani nedělala nic, jen si poposedla trochu dopředu, usmívajíc se, jak poslouchala písničku, co zrovna hráli. A když spolkl to zklamání, uvědomil si, že se na něj dívá a směje se. A tak se taky usmál.
"Hej, stihneme to na čas," oznámil šťastně. Noc právě začala. Možná budou potulní květináři před restaurací. Koupí jí celou kytici. Jak by nemohl být šťastný, když nedostižná Elena Gilbertová je s ním?
Zajeli na parkoviště v 19.59, bezpečnostní pásy už odepnuté, jak mířili k obsluze. Matt rychle podal klíč řidiči a snažil se odvrátit dřív, než uvidí reakci na své auto. Nestihl to. Ale neviděl žádný odpor,  žádný úšklebek na tváři. Místo toho viděl zaujetí. Následoval řidičův pohled a viděl štíhlou, pohupující se postavu v modrém, čekající na něj.
Matt věděl, že jeho štěstí se vrátilo. Elena se rozhodla jít jen v sáčku přes své senzační šaty. Musela jí být zima, ale vypadala nádherně. Vykročil a podržel jí dveře, když vcházeli do zastíněného, luxusního interiéru Chez Amaury.
Zaměstnanec, který je vedl k jejich boxu, byl domýšlivý. Usmál se laskavě a trochu udiveně na Elenu, ale když jeho pohled zabrousil k Mattovi, jen ohrnul nos a tvářil se jízlivě.
Na tom nezáleželo. Nacházeli se v bublině jejich vlastního malého světa Matta a Eleny a vše bylo v pořádku. Matt nikdy nevynikal v hovoru s holkama. Byl výborný posluchač. Elena z něj ale nějak vytahovala slova, aniž by se snažil. Rád si s ní povídal. Byla fajn. Její slova… jiskřila.
Za modrýma očima a magnóliovou pletí měla ocelovou vůli. Když jim číšník podával menu, mumlajíc něco o alkohole a průkazech, Elena promluvila pár slov francouzsky, načež se muž odplížil pryč.
"Studuji francouzštinu kvůli nadcházejícímu létu," pověděla mu Elena, vesele sledujíc číšníkův odchod. "Docela dobře už umím urážet lidi. Zeptala jsem se ho, proč ho vykopli z Francie, kde všichni našeho věku už pijí víno."
"Co se děje letos v létě?" zeptal se Matt.
"Jedu do Francie. Není to výměnný pobyt. Je to prostě něco, co chci udělat. Abych zahnala nudu, myslím." Věnovala mu úsměv, který by oslnil celý svět. "Nerada se nudím."
Nebuď nudný. Nebuď nudný. Ten příkaz hučel Mattovým mozkem, když Elena začala vyprávět, zatímco jeho vyšší myšlenkový proces byl ve vířivém zmatku.
Ona je tak krásná… delikátní, jako čínský porcelán… její vlasy jako ze zlata v potemnělé restauraci… a ve světle svíček její oči byly téměř fialkové - se zlatými třpytkami. Ježíši, dokonce cítím její parfém v tomhle malinkém boxu - hádám,  že nám dali ten nejhorší, co měli… ale na mne je stejně dost působivý.
Elena dokončila vyprávění a rozesmála se. Smál se s ní, nemohl si pomoci. Její smích nebyl pronikavý ani ostrý, byl melodický jako potůček na lesním palouku. Pozor, to je skoro poezie, pomyslel si Matt. Měl by jí říct, že o ní doma napsal opravdovou báseň? Radši ne, vsadil by se, že tucty dalších kluků jí tohle řekly.
"Ale já mluvím sama," řekla Elena s postranním pohledem, který jako by říkal "A tys jenom zíral". "Řekni mi něco o sobě."
"O sobě? No - já jsem jen obyčejný kluk."
"Obyčejný kluk! Rozehrávač a nejcennější hráč fotbalového týmu. Pověz mi, jaké to je, vyhrát zápas, když všichni křičí a řvou nadšením."
"No…" Za celou dobu, co hrál fotbal, se ho na to nikdo nezeptal. "Tak -" Něco se s ním dělo, chtěl být upřímný. "No, tak… vlastně je to pocit jako právě teď!"
"Jako jíst francouzské pečivo v restauraci?"
"Ou…" Matt si ani neuvědomil, že tu bylo nějaké pečivo. Vůbec si nevšiml, že to přinesli. Ulomil si kousek a pomazal ho marnotratně máslem. Vzpomněl si, že vůbec neobědval.
Elena ho pobaveně sledovala přes skleničku minerálky.
"Myslela bych si, že fotbalisté nemají dovoleno jíst máslo," řekla a mrkala na něj. Jo, to bylo ono. Klidně může mrkat, když chce.
"Je to jedna ze čtyř potravinových skupin," informoval ji dychtivě, doufaje, že ho nebude považovat za blázna… "Cukry, soli, tuky a čokoláda."
"- a čokoláda!" její hlas zazvonil do jeho. Oba se zasmáli.
Tohle bylo snadné. Cítil se, jako by byl s oblíbeným příbuzným, jen ještě o něco lépe. Můžeš říct cokoli, jakkoli hloupého a nevadí to. Ona to obrátí v něco vtipného. Takhle se nikdy s holkou necítil.
Číšník se vrátil, ale Elena ho odmávla. Ten chlápek jí nenaháněl strach ani v nejmenším. Matt zařadil kuráž na list jejích ctností.
Náhle mu naskočila husí kůže. Letos zařadil do svého školního rozvrhu dramatiku, a měli hrát "Dva šlechtice veronské". Matt se do té hry nemohl dostat. Možná protože Sylvii hrála Caroline Forbesová, která mu ve čtvrté třídě prováděla takové věci - sama se popálila a pak běžela za učitelem, že jí to udělal Matt. Ale právě teď, když se díval na Elenu, slova ze scénáře - perfektní slova - mu přišla na mysl:
Who is Sylvia? what is she,
That all our swains commend her?
Holy, fair, and wise is she;
The heaven such grace did lend her…
Kdo je Elena? pomyslel si. Co je zač? Že ji všichni kluci chválí? Svatá, krásná, a moudrá je, nebe ji půvab propůjčilo…
Ach, jo, jsem nějak přecitlivělý, pomyslel si Matt. To bylo děsné. A podle toho, co slyšel, Elena nebyla moc svatá, ale dozajista vypadala jako anděl.
"Matte, můžeš mi něco říct?" zeptala se Elena a pohrávala si prsty s ubrusem.
Mattovo srdce poskočilo. Pár minut vůbec nevnímal konverzaci. "Jasně, copak?"
"Co je tak zvláštního na autech? Co na nich kluci mají?"
Na moment se Matt zastyděl. Jen pomyšlení na jeho staré, otlučené auto způsobilo, že si myslel, že si z něj dělá srandu.
Ale nedělala. Myslela to vážně. Zdálo se, že zapomněla, co má za auto, a položila všeobecnou otázku o klucích.
"No," potlačil reakci poškrábat se za krkem. "Auta jsou… ideální auto… hm…"
"Zajímalo by mě, jestli to nějak nesouvisí s dobou, kdy se jezdilo na koních," zeptala se Elena a naklonila hlavu.
V Mattově mozku sepnulo. "Hej - to - to by mohlo být ono - pro mne, aspoň. Strávil jsem pár dní na farmě, když jsem byl dítě - však víš, jen malá farma, ale byli tam koně. A za jejich stájemi byly stáje plnokrevníků, závodních koňů, chápeš?"
Kývla a povzdechla si.
"Strašně rád jsem se díval, jak se pohybují. Bylo to to nejkrásnější, co jsem kdy viděl - teda zvířata, myslím," dodal spěšně.
"Jak krásní byli?"
"No - prostě - já nevím. Byli prostě neskuteční. Nádherné dlouhé nohy, hlavy vždy nahoře s vlajícími hřívami. Pohybovali se způsobem, který neumím popsat - jakoby líně, ale zároveň jsi viděl tu spoustu energie uvnitř. Jako kdyby chtěli navždy běžet co nejrychleji." Matt se natáhl pro svou kolu, když si uvědomil, jak dlouho mluvil. "Promiň, nechal jsem se trochu unést. Myslel jsem tím, že koně jsou rychlí, a stejně tak auta. Hádám, že to je důvod, proč je mám rád."
"Neomlouvej se. Bylo to opravdu zajímavé," řekla Elena a on si uvědomil, že říká pravdu, že ji to opravdu zajímá. Držela kousek zapomenuté housky v ruce.
"Díky, žes mě poslouchala," řekl Matt. "Oni… opravdu byli krásní." Jeho hlas se zasekl někde v krku, když pohlédl na nádhernou dívku před sebou.
"Takže rychlost je toho součástí," řekla Elena a usmívala se na něj, tváře růžové v žáru svíček.
"Rychlost, jasně. Až dostanu příležitost řídit lepší auto než Hromadu šrotu tam venku - jako třeba kabriolet, stáhnu střechu dolů a pojedu opravdu rychle na dálnici nebo kopcovitou krajinou. Někdy, tak nějak se cítíš, jako bys byl součást auta a ono částí tebe. Je to jako létání."
Matt se náhle zastavil, byl trochu zmatený. Ve svém vzrušení nějak vzal Elenu za ruku a mačkal ji, housku a vše. Cítil, jak se červená, a chtěl ji položit tam, kde ji vzal, když Elena stiskla jeho prsty a pak ruku stáhla. Díky bohu, že ta houska nebyla natřená.
"Něco dalšího o "opravdu dobrých autech"?" zeptala se skoro škádlivě, aniž by přerušila oční kontakt.
"No, je - je tu něco" - musel prolomit ten oční kontakt, aby to řekl - "je na tom něco fyzického,  řídit auto a cítit každý hrbolek na cestě. Když jsi toho součástí - cítíš vzduch a zemi - je to fyzické, chápeš? Tak trochu - sexy."
Málem se bál se na ni podívat. Rodící se smích ho přiměl se znovu červenat a dvě teplé ruce chytily ty jeho. "Ale, Matthewe Honeycutte, vy se červenáte! Ale" - náhle vážným hlasem - "myslím, že chápu, cos myslel. Myslíš něco, co cítím s auty, ale nebyla jsem to schopná nikdy popsat."
Vykládala dál, ale Matt s ní v místnosti nebyl. Kroužil někde po sluneční soustavě okolo planety Neptun a komety a asteroidy prolétávaly kolem něj, sem tam ho uhodily do hlavy.
Když se vrátil zpátky, smála se svému zážitku z parasailingu, když omylem přistála na písku a ne na vodě. "Ale předtím," řekla, "to bylo perfektní. Honící se vítr, modrá zátoka pode mnou a pocity z rychlého pohybu ve vzduchu. Skoro jako pták. Chtěla bych mít křídla."
"Já taky!" vyhrkl Matt. Kdyby jeho srdce mohlo bít ještě důrazněji, tak by právě začalo. Ale bylo už na maximu. "Rád bych zkusil parasailing. Musí to být skvělé." Podíval se na svůj talíř. "Po pravdě, myslím, že ta nejskvělejší věc, co se mi kdy stala, je… dnešní večer."
Elenin uštěpačný smích ho mohl srazit - ale nic se nedělo. Nesmála se. Dívala se dolů na svůj talíř a červenala se. Potom zvedla hlavu a Matt by mohl přísahat, že měla slzy na krajíčku.
Ukázala na něj prstem jako ve škole. "Neblázni, Matte. A co ten zápas proti Bullfinches, když jsi skóroval? Bylo tohle skvělé nebo tamto?"
Matt se na ni zadíval. "Ty máš ráda fotbal?"
"No, teď jsi mě dostal. Nemám ráda všechny ty urážky a většinu těch týpků. Ale můj otec - byli s Clemsonem kamarádi a pomohl jim vyhrát pohár. Takže o tom musím něco vědět. Táta má spoustu rekordů, víš, nejvíce chycených přihrávek ve hře, nejvíce přihrávek v sezóně, nejvíc touchdowns za sezónu a za celou kariéru -"
Matt jen zíral. "Proč nešel mezi profesionály? Nebo šel?"
"Ne, místo toho založil obchod. Ale předal mi své fotbalové instinkty."
Matt se zasmál. Nevěděl, co cítí. Srdce mu pádilo tuctem různých směrů. Ale nějak dokázal se na ni podívat naoko tvrdě a zahrozit jí prstem. "No, vsadím se, že nevíš o mém opravdovém momentu slávy," řekl. "Hráli jsme proti Ridgemont Cougers, skóre bylo vyrovnané a já byl zoufalý. Čas letěl a já měl náhlou bláznivou myšlenku a -"
"Běžel jsi napravo, abys jakoby předal míč Gregu Fleischovi," Elena ho hladce přerušila. "Ale držel jsi míč u sebe a běžel - a běžel - a běžel pro nejúžasnější touchdown, než tě čtyři protihráči najednou zastavili."

POKRAČOVÁNÍ ZDE
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama